sobota 3. září 2016

Rozhovor s Emmou Riedovou | Nechtěla jsem psát jen sama pro sebe

Ahoj Emmo, děkuji za rozhovor. Pro začátek bych tě chtěla poprosit, aby ses nám trošku představila.
Pocházím z Prahy, kde také žiju a pracuju jako právnička. Mám vřelý vztah k literatuře, výtvarnému umění a historii a ráda si vymýšlím příběhy. Jeden takový jsem sepsala a vydala jako historický román pod názvem Královské intriky, druhý s názvem Pařížské rekviem právě vychází.

Chtěla ses vždycky stát spisovatelkou?
Vždycky jsem ráda vyprávěla a psala příběhy, ale donedávna mě vůbec nenapadlo je publikovat. Neměla jsem pocit, že by moje nápady byly zas tak hodnotné, aby to mělo smysl, a považovala jsem to prostě za způsob relaxace. Navíc jsem žila v představě, že vydat knihu je nesmírně náročné, takže jsem o tom vůbec neuvažovala. Během studia práv jsem na čtení ani psaní neměla vůbec čas a vznikl ve mně zvláštní přetlak a najednou jsem měla strašlivou chuť napsat něco rozsáhlejšího, oddechového, co mě bude bavit vymýšlet. A najednou jsem nechtěla psát jen sama pro sebe.

Co ráda čteš? Prozradíš nám, jaké jsou tvé nejoblíbenější knihy?
Tohle je hodně velké téma. Ráda se vracím k rozsáhlejším dílům od Dostojevského, George Elliotové nebo Steinbecka, takže kdybych měla udělat nějaký úzký výběr, budou to Bratři Karamazovi, Idiot a Middlemarch. Jenže na světě je tolik dalších skvělých knih! Nedám dopustit na českou klasiku jako Čapek, Vančura a Hrabal. Z historické prózy jsem měla vždy ráda Loukotkovou a Feuchtwangera a samozřejmě Jméno růže od Eca a Rodinu od Maria Puza. Ze současné české prózy mě zaujali Jana Šrámková, Miloš Urban, Martin Šmaus nebo Petra Hůlová. Nejlepší knihou loňska byl pro mě jednoznačně Kvítek karmínový a bílý, který mi připomněl další knihu, kterou mám velmi ráda, a to Francouzovu milenku od Johna Fowlese. Z oddechovějších věcí miluju klasické detektivky a taky špionážní romány Johanna Maria Simmela odehrávající se v troskách poválečného Německa jako třeba Všichni lidé bratry jsou.

Máš nějaký literární vzor?
V rámci žánru, kterému se zatím věnuji, bych ráda časem dosáhla podobné úrovně psychologie postav a stavby příběhu, jako tomu je právě u Maria Puza či Johanna Maria Simmela, Královské intriky ale podle mě stylem připomínají spíš Ludmilu Vaňkovou, protože v sobě mají hodně výraznou romantickou zápletku. I Pařížského rekviem, které je trochu temné a trochu detektivní, je stále hodně milostně laděné.

Co tě vedlo k napsání tvé první knihy Královské intriky?
Jak už jsem zmiňovala, byl to určitý přetlak chuti vyprávět příběh a nějakou dobu s ním intenzivně žít, ale také touha ověřit si, jestli to zvládnu. Trochu mě vyprovokovalo, že jsem díky korekturám, které dělala moje maminka, viděla, co se vydává, a měla jsem dojem, že i červenou knihovnu či historický román je možné udělat lépe a že bych to zvládla.

Jaké to je, psát historický román? Myslíš, že je to těžší než psát třeba nějakou fantasy nebo sci-fi? Kolik času ti zabralo studium daného období?
Myslím, že každý žánr má svá úskalí. Pro mě je zatím výrazně snazší psát historickou prózu než jiné žánry, protože jsem jí přečetla podstatně více než třeba sci-fi nebo fantasy a o historii se zajímám. U fantasy bych se asi obávala, že jen kopíruji existující světy a schémata, na dobré sci-fi je zase potřeba být opravdu filosof. Za nejtěžší u historického románu nepovažuji reálie, ale problém vcítění se do myšlení lidí konkrétní doby. Tuto rovinu jsem však v Královských intrikách nechala spíš stranou, tam mi šlo hlavně o živý příběh.
Základní politické události jsem měla v době, kdy jsem začala Intriky psát, už nastudované díky svému zájmu o historii, rešerši jsem si dělala zejména v souvislosti s politikou Jindřicha Lucemburského. Prakticky po celou dobu jsem zároveň průběžně leccos ověřovala – jídla, osvětlení, dopravu, hudbu, oděv… Současně jsem ke Královským intrikám nepřistupovala jako k literatuře faktu, protože to prostě literatura faktu není.

Proč sis zvolila právě počátek 14. století pro děj svého příběhu?
Obecně mám hodně ráda gotickou estetiku, takže mě vrcholný středověk vždycky přitahoval... Postupně si hledám cestu i k dalším epochám, hlavně skrze umění, ale právě začátek 14. století se mi příběhově líbí politickou komplikovaností. V Čechách je navíc tato doba často prezentována jako doba před vrcholem, kterým je samozřejmě myšlen Karel IV., a to má v sobě zajímavé napětí, očekávání. A pak tu máme bílá místa – já si ráda věci domýšlím, takže mi vyhovuje, že o té době nevíme úplně vše a autor může popustit uzdu fantazii.

Zaujala mě forma románu, kdy je příběh vyprávěn nikoli z pohledu hlavní hrdinky, ale z pohledu mužů, kteří zasáhli do jejího života. Měla jsi nějaký důvod, proč jsi příběh nepsala z pohledu Markéty? A jaké bylo, psát část knihy z pohledu Jana Lucemburského?
Sama mám ráda, když se v knize vystřídá víc úhlů pohledu na tentýž příběh. Také si ráda stanovím předem formu, v níž chci příběh vyprávět – myslím, že určité formální omezení je pro tvůrce užitečné, protože podněcuje kreativitu. Lákalo mě vyprávět i prostřednictvím záporných postav, lákalo mě střídat věk a zkušenosti vypravěče. To, že vypravěči jsou jiné osoby než hlavní hrdinka, jí podle mě dodává určitou tajemnost.
Jan Lucemburský byl z vypravěčů rozhodně nejnáročnější, protože jeho životní situace pro mě byla hodně vzdálená – patnáctiletý středověký panovník. Snažila jsem se v sobě oživit vzpomínku na to, jak prožitkově silné je období dospívání, kolik nejistot a emocí člověk prožívá, a spojit to s tím, že budoucí vladař byl zpravidla pro svou roli vychováván, takže to není totéž, jako by na trůně seděl dnešní puberťák.

Musím se zeptat, neinspirovala ses trošku Angelikou? Vidím určitou podobnost mezi ní a tvou Markétou…
Rozhodně ne záměrně, to mě vůbec nenapadlo, ale když to říkáš, tak pár spojitostí vidím: obě hodně používají ženské zbraně, jdou z problémů do problémů a z dobrodružství do dobrodružství, taky těch mužů se tam vystřídá vícero… Jen myslím, že Markéta je o dost inteligentnější než Angelika. Ale proč ne. Vedle trochu nadsazeného srovnání s Hrou o trůny, kterou zmiňuje v jednom rozhovoru se mnou Radek z Knižního klubu, nebo s díly Ludmily Vaňkové, které sedí více, mě nedávno napadlo, že sérii dobrodružství a příkoří podobně jako Markéta prožije i hrdinka úplně prvního historického románu, který jsem kdy četla, a to Tiana z Návratu na pohoří Zlatého koně od Anny Bauerové. Tento vliv bych čekala víc, i když podvědomý, člověk přece jen nechce nikoho kopírovat.

V září vyjde tvá druhá kniha. Řekneš nám o ní něco málo?
Jmenuje se Pařížské rekviem, odehrává se na konci 19. století ve Francii a z reálné historie tam toho je tentokrát pomálu. Zato v ní je napínavý příběh, pašeráci a falzifikátoři a také pátrání po zmizelém muži. Hlavní hrdinka je velmi inteligentní a zároveň občas nesnesitelná, hlavní hrdina šarmantní, ale mravně zkažený. Zkrátka je na co se těšit.

Jak to, že tvůj druhý román se odehrává ve Francii 19. století? To je trošku skok, ze středověku.
Ráda zkouším nové věci. I forma vyprávění je nová a příběh je méně mozaikovitý, jednotnější. Než jsem se do Pařížského rekviem pustila, nějakou dobu mi vrtala hlavou jakási představa Sherlocka Holmese v sukních, atmosféra podsvětí, staré Paříže a také napětí mezi postavami pramenící z dávných křivd a touhy po pomstě. Z takového podhoubí ten příběh vznikal.

Vím, že pracuješ na plný úvazek jako advokátní koncipientka. Zvládáš to, psát o víkendech a ve svém volnu? A myslíš, že to tak bude moci fungovat i v budoucnu?
Upřímně to moc nezvládám a doufám, že v budoucnu to bude celé jinak. Času a energie má člověk přece jen omezené množství. Zatím je to docela dilema: mám velmi ráda svoji práci a chci se věnovat advokacii, ale také nevydržím bez psaní a je mi líto, že se mu nemůžu věnovat víc a třeba na lepší úrovni a s ještě důkladnějšími rešeršemi. Ideálně bych se chtěla oběma povoláním věnovat půl na půl.

Prozradíš nám nebo alespoň naznačíš, jaké plány co se knížek týče, máš do budoucna? Plánuješ psát výhradně historické romány nebo třeba vyzkoušíš i jiné žánry?
Bohužel mám zatím víc nápadů než času, takže nevím, co všechno se mi podaří dotáhnout do konce. Mám ambici psát i prózu ze současnosti a zkusit zachytit v nějakém poutavém příběhu některá témata dneška. Zároveň už v Intrikách a ještě více v Rekviem jsem si pohrávala s určitými detektivními prvky a stále mě to nepustilo, takže mám rozpracované i detektivní povídky z Čech 14. století. Do stejného období bych se také ráda vrátila s rozsáhlejším historickým románem z prostředí Anglie. K tomu mám ale zatím jen synopsi a chci si na něj nechat co nejvíce času a neponechat v něm tentokrát žádné slabé místo. Nechci nic uspěchat, nejlepší nápady mám, když mi příběh leží v hlavě dostatečně dlouho, takže ze strany čtenářů to bude možná vypadat spíš jako pauza.

Co bys poradila začínajícím autorům, kteří zatím píšou jenom do šuplíku?
Záleží na tom, jestli chtějí, aby jejich práci někdo další četl; pro někoho může být i psaní samo o sobě uspokojivé. Pokud se ale chtějí o svou tvorbu dělit, tak radím nebát se. Dávat to lidem kolem číst, zapracovávat jejich připomínky, a až to bude zralé, tak publikovat. Posílat rukopisy do nakladatelství, soutěží nebo založit blog. Zkrátka to zkoušet.

A na závěr, je něco, co bys chtěla vzkázat čtenářům?
Ať se nebojí klasiky ani novinek. A ať se zkusí ponořit do Intrik nebo do Rekviem, jestli je tenhle rozhovor nalákal. Věřím, že to bude pár příjemně strávených večerů. Obě knihy jsou psány s láskou k vyprávění, postavám a prostředí. Intriky jsou navíc k mání v knihovnách po celé republice. 

Přečtěte si také recenzi na knihu Královské intriky!
Navštivte stránky autorky!

0 komentářů:

Okomentovat

Moc děkuji za každý komentář!