čtvrtek 29. září 2016

pondělí 26. září 2016

sobota 10. září 2016

sobota 3. září 2016

Rozhovor s Emmou Riedovou | Nechtěla jsem psát jen sama pro sebe

Ahoj Emmo, děkuji za rozhovor. Pro začátek bych tě chtěla poprosit, aby ses nám trošku představila.
Pocházím z Prahy, kde také žiju a pracuju jako právnička. Mám vřelý vztah k literatuře, výtvarnému umění a historii a ráda si vymýšlím příběhy. Jeden takový jsem sepsala a vydala jako historický román pod názvem Královské intriky, druhý s názvem Pařížské rekviem právě vychází.

Chtěla ses vždycky stát spisovatelkou?
Vždycky jsem ráda vyprávěla a psala příběhy, ale donedávna mě vůbec nenapadlo je publikovat. Neměla jsem pocit, že by moje nápady byly zas tak hodnotné, aby to mělo smysl, a považovala jsem to prostě za způsob relaxace. Navíc jsem žila v představě, že vydat knihu je nesmírně náročné, takže jsem o tom vůbec neuvažovala. Během studia práv jsem na čtení ani psaní neměla vůbec čas a vznikl ve mně zvláštní přetlak a najednou jsem měla strašlivou chuť napsat něco rozsáhlejšího, oddechového, co mě bude bavit vymýšlet. A najednou jsem nechtěla psát jen sama pro sebe.

Co ráda čteš? Prozradíš nám, jaké jsou tvé nejoblíbenější knihy?
Tohle je hodně velké téma. Ráda se vracím k rozsáhlejším dílům od Dostojevského, George Elliotové nebo Steinbecka, takže kdybych měla udělat nějaký úzký výběr, budou to Bratři Karamazovi, Idiot a Middlemarch. Jenže na světě je tolik dalších skvělých knih! Nedám dopustit na českou klasiku jako Čapek, Vančura a Hrabal. Z historické prózy jsem měla vždy ráda Loukotkovou a Feuchtwangera a samozřejmě Jméno růže od Eca a Rodinu od Maria Puza. Ze současné české prózy mě zaujali Jana Šrámková, Miloš Urban, Martin Šmaus nebo Petra Hůlová. Nejlepší knihou loňska byl pro mě jednoznačně Kvítek karmínový a bílý, který mi připomněl další knihu, kterou mám velmi ráda, a to Francouzovu milenku od Johna Fowlese. Z oddechovějších věcí miluju klasické detektivky a taky špionážní romány Johanna Maria Simmela odehrávající se v troskách poválečného Německa jako třeba Všichni lidé bratry jsou.

Máš nějaký literární vzor?
V rámci žánru, kterému se zatím věnuji, bych ráda časem dosáhla podobné úrovně psychologie postav a stavby příběhu, jako tomu je právě u Maria Puza či Johanna Maria Simmela, Královské intriky ale podle mě stylem připomínají spíš Ludmilu Vaňkovou, protože v sobě mají hodně výraznou romantickou zápletku. I Pařížského rekviem, které je trochu temné a trochu detektivní, je stále hodně milostně laděné.

Co tě vedlo k napsání tvé první knihy Královské intriky?
Jak už jsem zmiňovala, byl to určitý přetlak chuti vyprávět příběh a nějakou dobu s ním intenzivně žít, ale také touha ověřit si, jestli to zvládnu. Trochu mě vyprovokovalo, že jsem díky korekturám, které dělala moje maminka, viděla, co se vydává, a měla jsem dojem, že i červenou knihovnu či historický román je možné udělat lépe a že bych to zvládla.